... jejíž nastavení je v našich uživatelských silách. Výrobce přenosky udává doporučenou hodnotu svislé síly v určitém rozsahu. Výchozí hodnotu pro další postup ladění můžeme zvolit buď v polovině nebo ve 2/3 rozsah, tedy například pro rozsah 15 až 30 mN zvolíme 22,5 nebo 25 mN.

Zbývá ještě sáhnout do naší sbírky a vybrat vhodné elpíčko pro vlastní ladění, tedy sluchem. Deska by měla obsahovat co nejdokonalejší záznam a být perfektně vylisovaná. Nahrávka by měla obsahovat složitou hudbu, vhodná je klasika nebo orchestrální jazz. Poslech klavíru, ženského hlasu nebo akustické kytary nechte na "potom". Poslouchejte hloubky, extrémní výšky a všechno mezi tím se stejnou hlasitostí a vždy při stejné hlasitosti před a po změně podmínek. Uvědomte si, že výsledky budou různé s běžnými tenkými LP a hmotnějšími 180 gramovými.

Změny vertikálního snímacího úhlu:
Pokud nemáte raménko s možností (třeba i během přehrávání) plynulé změny tohoto úhlu, musíte si vypomoci přestavbou výšky ložiska raménka nad rovinou desky nebo podložkami v upevnění přenosky do raménka.

Co můžete očekávat?

• snížená ložiska nebo zvětšená podložka (= menší VTA) zesílí basy, když to přeženete, ztrácí se výšky
• zvýšená ložiška nebo menší podložka (= větší VTA) obyčejně zlepší výšky, když to přeženete, ztratíte basy 

Změny svislé síly na hrot:

• od zvětšení svislé síly můžete očekávat zlepšení dolních středů a hloubek, nadměrné hodnoty vedou ke ztrátám výšek a transparence zvuku, hloubky ztěžknou až do zkreslení
• zmenšováním svislé síly se zlepší výšky a transparence v celém frekvenčním spektru, pokračující zmenšování vede k málo konkrétním středům, basy začnou zkreslovat a hrot ztratí schopnost snímání 

Začnete se snižováním VTA až se začnou ztrácet výšky a zhutňovat basy. Pak pomalu zvětšujte VTA až se otevře zvuková scéna a rozjasní a vyčistí se výšky, hloubky získají na konkrétnosti a když doje pak k jejich poklesu, VTA o něco vraťte zpátky. Pak obdobně postupujte se změnami svislé síly na hrot.

Tlumení přenoskového raménka:
O účinku tlumení raménka se vedly rozsáhlé debaty, aniž by se podařilo najít účinný způsob tlumení, zejména když B.B. Bauer (Columbia Labs) dokázal, že raménko není nutno tlumit v místě, kde je upevněna přenoska, což je takřka technicky neřešitelné. Kartáček u některých přenosek Shure umožnil sice podstatně snížit svislou sílu na hrot, tlumení bylo však nadměrné, takže trpělo podání výšek. V principu jde čistě o tlumení dolní rezonance mezi hmotností raménka a poddajností chvějky přenosky. Tu lze potlačit vyvoláním antirezonance raménka ke gramofonu vyvíjenému někdejším Hi-Fi klubem a Teslou pro anglickou firmu NAD. Jinak zbývá jen zvolit takovou kombinaci raménka a přenosky, která by vyhověla požadavku na polohu dolní rezonance mezi 8–12 Hz, kde nehrozí nebezpečí jejího vybuzení nerovnostmi povrchu gramofonové desky, ležící podle rozboru laboratoře fy Shure na frekvencích pod 6 Hz. Zatlumená rezonance může kromě zlepšení snímavosti vést ke zlepšení transparence a k rozšíření a prohloubení zvukové scény.

Frekvenční charakteristika přenosky:
Za ladění lze považovat i snahu o účelné úpravy průběhu frekvenční charakteristiky. Typický průběh se vyznačuje dvěma rezonančními vrcholy. Dolní, o němž už byla řeč je "dílem" mechanické soustavy efektivní hmotnosti raménka včetně přenosky a pružnosti dané poddajností chvějky. Dostane-li se tento vrchol nad doporučený rozsah 8–12 Hz a zejména je-li výrazný, může se projevit až na 50 Hz a zdůraznit tak hloubky ve slyšitelném pásmu frekvencí. Významnější je ovšem horní rezonance mezi 10 až 16 kHz, charakteristická pro přenosky s pohyblivými magnety (MM), kterou provází v pásmu 6 až 10 kHz pokles průběhu. Mírná rezonance se projeví jako zlepšená transparence, výrazná však jako drsnost zvuku, "lavór" mezi 6 až 10 kHz ubere zvuku na prezenci. Alespoň částečného vyrovnání frekvenční charakteristiky lze docílit zavedením rezonance na frekvenci pod 10 kHz. Rezonance se uměle vytvoří elektricky, když se k indukčnosti dané vinutím cívky v přenosce zapojí kapacita přídavného kondenzátoru. Nejlépe se postupuje zkusmo sledováním výsledků při snímání signálu z měřící desky. V případě přenosek s pohyblivými cívkami (MC) s touto metodou neuspějeme, jejich indukčnost je totiž z principu velice malá. Kromě toho je jejich vlastní rezonance až v oblasti nad 20 kHz, tedy mimo slyšitelné pásmo, takže na ladění můžete zapomenout.

Autor článku: Ing. Jiří Burdych, hifi-voice.com (duben 2008)

... kteří stále ještě nevzdali poslech hudby zaznamenané na černých vinylových LP deskách, si často stěžují na šum a praskot, který jim kazí požitek z poslechu. Pro mnohé to byl a je důvod k zavržení analogového záznamu na gramofonové desce a k přechodu na kompaktní desku s digitálním zvukem. Ale i mezi těmi, kdo přednost CD po této stránce plně uznávají, je mnoho těch, kteří pokud jde o vnímání hudby, dávají přednost záznamu na dlouhohrající desce. Dnes však nechceme uvažovat, proč tomu tak je, zkusme ale zjistit, jak k šumu, a především praskotu dochází a zda lze proti těmto narušitelům něco dělat. Obávám se však, že odpověď na druhou část problému bude silně skeptická, o čemž mne přesvědčují dlouholeté zkušenosti, a to tím spíše, že dnes se může většinou týkat desek, které už mají něco za sebou. Účinně lze totiž ochránit víceméně pouze nové, dosud nehrané "panenské" LP výlisky, a ty jsou dnes dostupné spíše výjimečně. S praskotem, s nímž přišla deska už z výroby, lze udělat většinou jen jediné, a to smířit se s ním.

Povrch desky patří hrotu přenosky
Je-li pravda, že lidské vlastnosti se vytvářejí v době těsně po narození, platí to dvojnásob o gramofonové desce. Jedině pečlivé zacházení může zajistit, že záznam zůstane dlouhou dobu kvalitní, naopak již první nešetrné přehrání zanechá stopy navždy. Vinylová směs, z níž je vyrobena, je sice poměrně odolná, jemná drážka může však utrpět i nepatrným poškozením, například stykem záznamového pole s tvrdými předměty, mezi něž patří i částečky prachu. "Tvrdé" může být i setkání drážky s hrotem přenosky, který sice jediný má "vstup povolen", pokud ovšem není opotřebovaný nebo poškozený a do drážky se spouští s patřičnou opatrností. Ale právě tak nebezpečný je styk s našimi prsty, odkud se na desku může přenést tuk a jiné lepkavé substance, nebo vystavení desky nečistotám ve vzduchu (zplodiny spalování, výfukové a cigaretové plyny, vysychající laky, květinové pyly a jemný prach). Pečliví proto manipulují s deskou v sepraných nitěných rukavicích už od vyjímání desky z obalu, kam desku po přehrání ihned uloží zpět. Vnitřní obal by měl být papírový (nejlépe z rýžového papíru), plastové obaly svým elektrostatickým nábojem přitahují prach, který vadí určitě víc než případné papírové chloupky, které se do drážky tak snadno nedostanou. Mechanicky mohou desky utrpět i při nevhodném uložení, kdy na ně působí velký tlak. Zejména při vyšší teplotě může dojít k tomu, že se termoplastický vinyl desky doslova rozteče včetně záznamu v drážce a deska se zbortí.

Hrot přenosky jako hlavní viník opotřebení
Je to bohužel tak, že i pokud držíme všechny vnější vlivy pod kontrolou, dochází při snímání modulací na povrchu drážky zároveň k opotřebení a to vzájemné. Jde jednak o působení tření mezi povrchy hrotu a drážky, jednak o možné údery hrotu o stěnu drážky. Tím dochází k obrušování obou styčných ploch a "zatloukání" hrotu do stěn drážky, při čemž může dojít k trvalé deformaci. To vše probíhá cyklicky, situace se zhoršuje až hrot působí spíše jako obráběcí nástroj. Za nepříznivé lze považovat krátké intervaly mezi přehráváním stejného záznamu, kdy se malé deformace nestačí vrátit do původního tvaru a stanou se trvalými. Hrot tedy ovlivňuje povrch drážky jak statickými, tak dynamickými silami (tření, respektive vtlačování). Statické působení, kterému se v době honby za chvějkami s hrotem s co největší poddajností přisuzovala neprávem větší vina, je dáno použitou svislou silou na hrot a jeho rozměry. Vliv rozměrů vyřešily hroty s větším zaoblením v profilu napříč drážky než ve směru drážky (tzv. biradiálně a později lineárně broušené hroty), což zaručilo zvětšení styčné plochy (dalším přínosem bylo zlepšené snímání záznamu vysokých kmitočtů, které hrot svým menším zaoblením může lépe sledovat, což má význam, zejména v drážce s větším zakřivením na konci záznamu). Patrně větší vliv má dynamické působení, určené hlavně hmotností hrotu, v případě, když hrot ztrácí kontakt se stěnou drážky a začne pracovat jako malá sbíječka. Oběma vlivy dochází k porušování povrchu drážky a ke zvětšování její drsnosti, což se stupňuje až do té míry, že se deformuje vlastní záznam. Zprvu se to projeví jako zvýšený šum a praskot, později i jako zkreslení v reprodukci. Pro ilustraci si představme "rozměry" šumu, tedy nerovností na povrchu stěn drážky. Ideální nešumící deska by mohla mít nerovnosti maximálně 3 milióntiny milimetru. Nerovnosti jen pětkrát větší, tedy 15 milióntin, znamenající již desku "šuměnku".

Vše tedy ovlivňuje svislá síla na hrot, kterou nastavíme na raménku svého gramofonu. Platí, že nejmenší přípustná svislá síla na hrot, která ještě dovoluje nezkreslenou reprodukci nejvíce modulovaných míst záznamu na desce, zaručí zároveň relativně nejmenší poškození drážky i hrotu. Postupujeme tak, že zkoušíme přehrávat testovací nebo hudební desku se silnou modulací nejprve při maximální svislé síle, kterou doporučuje výrobce a postupně jí zmenšujeme až k hodnotě, kdy ještě zkreslení není slyšitelné. Pro běžný provoz pak nastavíme sílu o něco málo větší. Obvykle to bývá síla na dvou třetinách výrobcem udávaného rozsahu (například 17,5 mN v případě rozsahu 12,5 až 20 mN).

Prach není hudby kamarád
Nejde ani tak o vláknité nečistoty na povrchu desky, které se mohou nejvýš nabalovat na hrot, jenž pak bez většího nebezpečí poškození vyskakuje z drážky. Jde o částice prachu, o němž již byla řeč, které se spolu s dalšími aerosoly včetně lepkavých dostanou mimo jiné i působením elektrostatických sil přímo do drážky. Částice prachu jsou často velice tvrdé s ostrými hranami a setká-li se s nimi hrot, ozve se silný praskot nebo lupanec. Že se to ani povrchu drážky nelíbí, není třeba uvádět. Nejhorší je však, smísí-li se prach s lepkavými, zejména tukovými částicemi, kdy vznikne jakýsi druh brusné pasty, která ulpívá na hrotu a působí tak po celé délce drážky. Tak působilo kdysi doporučované mokré přehrávání desek, které bylo v podstatě vstupenkou k pláči nad šumícími deskami. Voda vůbec na povrch desky nepatří a když, tak musí být co nejrychleji odstraněna (rozpouští totiž plastifikátory v lisovací hmotě a tím zdrsňuje drážky).
Původ všeho nadměrného šumu a praskotu LP desek naznačuje, že nejúčinnějším způsobem boje proti nim spočívá v prevenci, tedy v úzkostlivé čistotě a v šetrném zacházení. Nic ovšem nezmůžeme s lupanci, které se v reprodukci pravidelně opakují v jednom místě povrchu desky a postupně se zeslabují. Ty jsou důkazem (mimo škrábanců na povrchu LP), že do lisu se dostala znečištěná hmota, za což lze vinit jedině výrobce desek.

Klasická otázka - co dělat?
Prevence, tedy čistota a pečlivost při manipulaci s deskou, rozhoduje vše. Na základní "údržbu", přístupnou všem, stačí i sepraný kapesník na povrch desky a jemný ale poměrně tuhý štěteček, který nastavíme šikmo proti pohybu desky, kterou od kraje k etiketě "zameteme". Podle kvality štětečku lze tak alespoň částečně zasáhnout i hlouběji do drážky. Vyhněte se sametovým poduškám, z nichž se může naopak prach zadírat do drážky a navlhčeným houbičkám, které po odpaření vody zanechají v drážce usazeniny. K mání nejsou již bohužel čistítka Cecila Wattse, například váleček Parostatik s povrchem z krátce sestřihaného nylonového sametu, na nějž se z vnitřku odpařovala voda, které překonávala elektrostatický náboj desky. Nahradit je mohou kartáčky z uhlíkatých vláken, zejména pokud jsou to značkové výrobky Decca nebo Hunt E.D.A., jiné mohou pouštět vlákna. Nejdokonaleji mohou desku vyčistit komerční zařízení, pracující na mokro-suchém principu s pneumatickým odsáváním čistící kapaliny z povrchu otáčející se desky (Nitty Gritty nebo dokonalejší VPI). U nás se bohužel zatím nenašel High-End salon, který by takovou pračku dovezl a zařídil placenou službu. Ale až se vám zachce navštívit londýnskou HI-Fi Show, třeba příští září, nezapomeňte vzít s sebou své nejpotřebnější miláčky – tam takovou službu vždy mají. Jinak v případě největších ušmudlánků, kterým hrozí likvidace už zbývá jen jejich umytí ve slabém roztoku kvalitního detergentu (stačí pár kapek) o teplotě asi 35 stupňů. Desku ve svislé poloze omýváme ve směru drážky nejlépe jemným kartáčkem. Vodu raději ne destilovanou lze podle některých diskofilů "říznout" izopropylalkoholem až do 20 %. Po umytí desku co nejrychleji zbavíme vody a usušíme mezi vrstvami filtračního papíru, tlakem z obou stran, případně desku ihned přehrajeme.

Bez čištění nenecháme ani hrot přenosky. Poslouží nám tužší štěteček, jenž často bývá ve výbavě přenosky, kterým hrot po přehrání každé strany desky otíráme poněkud šikmo ve směru podélné osy přenosky zásadně od části s vývody signálu k přední části, tedy ve směru relativního pohybu drážky. Toto rutinní čištění občas doplníme odstraněním na hrotu ulpívající "brusné pasty" tím, že na štěteček naneseme trochu isopropylalkoholu nebo vodky, pokud vám jí není líto (pozor, aby tekutina nestékala po chvějce do jejího pružného uložení). Poslouží prý i škrtátko od zápalek, kterým se přejíždí po špičce hrotu, ovšemže jemně!

Často pomůže proti šumu a praskotu i výměna přenosky za typ s hrotem jiného tvaru, který se dotýká drážky v místech, kde není poškozená.

V obou případech jde o shodný fyzikální princip, kdy vzájemný pohyb cívky a magnetu vyvolává elektrický proud – signály, které je možno po určitých úpravách zesílit a převést na zvuk. Rozdíl je právě v tom, která část systému se hýbe a která je stabilní. V přenoskách MM (Moving Magnet) jak název sám napovídá, se hýbe magnet a ve dvou stabilních cívkách je tímto pohybem generován proud, který je následně propojen do dalších elektrických obvodů. V případě MC (Moving Coil) se pohybují cívky v blízkosti stabilního magnetu a opět je vznikající proud jejich kontakty vyveden dále k zesílení. V obou případech jde o elektromagnetický generátor velice malých rozměrů a malých výkonů.

Drobná technická odbočka 1: V principu jde o převod mechanických vibrací na elektrické impulzy. Prvním předpokladem kvality zvuku je dokonalé sejmutí obrazu kmitů z drážky. Tomu napomáhá tzv. poddajnost (trackability, tracking ability) přenosky, či spíše především hrotu a chvějky. Hrot musí mít takový tvar, aby byl schopen kopírovat všechny, i ty nejdrobnější záhyby drážky, velmi často se hroty tvarově podobají řezacím nožům, které vytvářejí matrice. Chvějka zase musí být natolik měkce uložena, aby hrotu tento volný pohyb umožňovala. S poddajností úzce souvisí i potřebná síla působící na hrot (tracking force) nezbytná k tomu, aby hrot sledoval dráhu v záhybech drážky a nikdy se neodtrhl, neopustil ji. Tlak nesmí být však na druhou stranu příliš velký, neboť pak by docházelo k opotřebování a poškození drážky a degradaci nahrávky. Pokud by dynamika nahrávky vyjádřená výraznými a složitými zvlněním v drážce, přesáhla možnosti poddajnosti přenosky, ať již zaviněné její menší technickou způsobilostí anebo nesprávně nastaveným tlakem na hrot, a hrot by se začal pohybovat nezávisle uvnitř drážky, pak dojde nejen k znehodnocení reprodukovaného zvuku, ale i k poškození drážky gramofonové desky a v extrémních případech i k poškození sice tvrdého, ale křehkého diamantového (safírového) hrotu přenosky. Pamatuji se, jak moje první krystalová přenoska vyskakovala z drážky desky v počáteční skladbě plné Vargova varhanního fortissima. Tuto dynamiku nezvládla, přestože tlak na hrot byl minimálně šestkrát větší než u švýcarského systému HUCO (MM), který jsem užíval v dobách pozdějších, a který s nadhledem zvládal i náročnější zvlnění drážek.

Systémy, které se neprosadily
Zcela mimo nechávám varietu MMC tedy Moving Micro Cross, se kterou jsem se osobně nikdy nesetkal. Jde o patent firmy Bang and Olufsen, kdy jak magnet, tak cívka jsou stabilní a mezi nimi se pohybuje pouze ocelový kříž, který změnami vzdálenosti mění elektromagnetické poměry mezi nimi. Těmito změnami opět vzniká měnící se elektrický proud – elektrické impulzy. Výhodou je minimální hmotnost pohyblivého systému spojeného s chvějkou a z toho vyplývající ideální pohyblivost, a tedy maximální možnost kopírování drážek gramofonové desky. Stejně opomíjím zaniknuvší systém Decca, který snímal pohyb kovu umístěného velmi blízko hrotu (1 mm), který jsem myslím také neslyšel.

MM (Moving Magnet)
Obecně nejčastěji užívaným systémem je MM (Moving Magnet). Je ideálním nastavením poměru výkon/cena, tedy kvalita zvuku/technická složitost. Jeho parametry jsou schopny poskytovat vysoce kvalitní zvuk a současně jeho elektrický výstup je relativně silný, a tak následná úprava korekčním předzesilovačem nepotřebuje nikterak speciální a drahé obvody, a přesto signál není znehodnocen šumem a indukovanými hluky. Mezi praktické příjemnosti patří i ideálně snadná výměna hrotu za nový. Část s hrotem, chvějkou i magnetem snadno vysunete z přenosky a zasunete novou sestavu s neopotřebovaným hrotem. Pro mnohé však bude překvapením, že tento díl většinou představuje 2/3 ceny nové přenosky.

Drobná technická odbočka 2: V obou případech (MM, MC) jsou kmity nejprve snímány hrotem (v naprosté většině diamantovým) s velmi dokonale navrženým a opracovaným tvarem, který je pouze v některých případech sférický (kónus se zakulacenou špičkou) ale v sofistikovanějších případech spíše tvaru oválného – elipsoidy. Širší stranou elipsy jsou tyto hroty orientovány kolmo ke směru drážky na gramofonové desce. Užšími konci (úzkými až 0,01 mm) jsou tedy schopny zapadnout i do nejjemnějších zvlnění v drážce, mnohem hloub, a tedy věrněji než kužel klasické jehly. Základní tvar elipsy byl volen v různých tvarových modifikacích s odlišnými vlastnostmi. Jehla je uchycena v Cantileveru (v češtině je užíván termín „chvějka“), který je vyráběn většinou z duté lehké trubičky (aluminium, bór) či pro maximální tuhost z vzácných či pro své vlastnosti obtížněji zpracovatelných materiálů jako je například berillium, rubín, případně uhlík v mnoha podobách. Tento díl systému musí být kromě minimální vlastní hmotnosti co nejtužší, neboť každé zapružení chvějky by vnášelo zkreslení do reprodukce. Ve svém uchycení je také speciálně tlumen, tento materiál musí mít shodné vlastnosti i za různých tepelných podmínek a nesmí stárnout. Současný požadavek minimální hmotnosti je důležitý z důvodu co nejmenší setrvačnosti, aby pohyb byl maximálně neovlivňovaný systémem přenosky a mohl dokonale sledovat i ty nejdynamičtější či nejrychlejší kmity vysokých tónů. Součástí společné hmotnosti je i pohyblivá část elektrického systému, magnet nebo cívka. Přestože k výrobě přenosek jsou využívány mimořádně silné permanentní magnety, aby mohli být zcela miniaturní a celek co nejlehčí, přesto jejich hmotnost, kterou je nutno rozpohybovat, je větší než v případě cívek.

MC (Moving Coil)
Méně často užívaný ala vždy s nádechem výjimečnosti vnímaný je systém přenosek MC (Moving Coil). Vzhledem k tomu, že chvějka pohybuje s velmi miniaturní sestavou cívek ze speciálních materiálů, je hmotnost celého pohyblivého systému dramaticky nižší než u MM. Díky tomu je i schopnost sledovat záludnosti zvlnění drážky gramofonové desky výrazně větší. Vzhledem k subtilnosti cívkového systému však výstupní napětí signálu bývá u většiny modelů MC nižší než u MM, jde o pouhé stovky mikrovoltů. Vzhledem k tomu jsou většinou následující potřebné korekční obvody velmi náročné na bezchybné zesílení bez zanášení rušivých vlivů (šumy, indukované brumy apod.).

Také sama výroba tohoto jemného systému je mnohem složitější a dražší. Navíc nesmíme zapomenout na to, že výměna chvějky s hrotem je buď nemožná, či technicky obtížná a většinou ji nezvládne sám uživatel. Celkově však má tento systém gloriolu audiofilní kvality a je mnohými preferován, je však systémem pro znalejší posluchače, kteří nejenže jsou schopni ocenit kvalitnější, precizněji vykreslenou reprodukci odpovídající vyšším nákladům, ale i zvládnout poněkud složitější provoz vyžadující větší ohledy a znalosti oboru.

Drobná technická odbočka 3: Drážka gramofonové desky má tvar V a je v ní uchován současně zvuk dvou nezávislých kanálů – stereo. Od původního způsobu reprodukce stereofonního signálu – vertikála/horizontála – je totiž směr kmitů pootočen o 45 stupňů a parametry obou kanálů jsou proto velmi podobné (při správně nastaveném antiskatingu). Jeden hrot tedy sleduje dvě odlišná zvlnění, navíc jde o analogový signál, kde z ničeho nejsou „pouze“ odebírány vzorky, kde všechno je původní a relativně úplné, nic není komprimováno a vlastně zde ani neexistuje striktně vymezený strop 20 kHz, známý z CD nahrávek. Kromě reprodukce vysoce kvalitních záznamů je totiž systém přenosky (MM i MC) schopen zvládat i násobně vyšší kmitočty, do kterých například býval zakódován signál dalších dvou kanálů kdysi velmi ambiciózního kvadrofonního záznamu. To uvádím pouze pro názornost k upřesnění představ o technických možnostech a kvalitách MM a MC přenosek. Zcela neprávem proto většinová populace vnímá gramofon jako něco hluboce pod CD záznamem, bližší spíše ruchadlu bratří Veverků než kvalitní elektronice.

Při zvažování, zda volit cestu MM či MC je potřeba si uvědomit a probrat mnoho hledisek. První je, že v obou případech lze získat vysoce kvalitní poslech. Já osobně jsem celý svůj gramofonový život strávil s MM přenoskami a postupně jsem vystoupal až k montáži legendární Shure V-15III s eliptickým hrotem s nastavenou váhou (tlakem) na hrot necelý jeden gram. Dalším podstatným okamžikem je zodpovězení otázky: bude případný kvalitativní rozdíl v reprodukci na vaší aparatuře slyšet? Jde nejen o celý řetězec včetně reprosoustav, ale i o gramofonové desky a nahrávky na nich. Pokud jste zapálený fajnšmekr, který vykupuje současné audiofilní gramofonové edice, pak opravdu je na zvážení, zda MM či MC. Rozhoduje i to, kolik času budete u gramofonu trávit a zda je pro vás složitější obměna ohraného hrotu u MC stále akceptovatelná. Pokud ale spíše plánujete oživit dávné sbírky otců či pátráte po antikvariátech, pak vám MM, a to i z levnějších modelů, bohatě stačí. Počítejte také s tím, že i mezi gramofonovými deskami platí to, co u CD, některé nahrávky jsou zvukově brilantní a některé po technické stránce zcela odfláknuté. V případě gramofonových desek navíc hrozí (možná spíše hrozila) sekundární degradace kvalitního masteru neprofesionální výrobou samotné desky. Také opotřebení nevhodným zacházením s deskou, nesprávným přehráváním a dalšími vlivy může být slyšitelné, někdy až příliš rušivě. Pokud jste rozhodnuti si pořídit to nejlepší ke svému zesilovači či AV receiveru, zjistěte si, zda vůbec má vstup pro gramofon a jak je označen. Pouze výjimečně bývá na některých strojích na výběr připojení MM a MC. V opačném případě vás čeká investice do samostatného korekčního předzesilovače. Dejte si také pozor na to, že některé současné gramofony mají MM či MC předzesilovač již integrován ve své signálové cestě a jejich výstupní cinche v žádném případě nesmíte připojit do vstupu označeného Phono. Hrozí jeho poškození, neboť je konstruován na zcela jinou úroveň proudu.

Gramofon má asi svá nejlepší léta za sebou, ale současně do důchodu má rozhodně daleko, navíc je nádherné, že kromě velmi kvalitního zvuku je produkce z gramofonových desek okrášlena atmosférou dnes již nezvyklé techniky, technologie a možná již zapomenutých rituálů. Celkový postup přípravy gramofonové desky a její přehrání je mnohem složitější proces, než jak jej znáte z CD přehrávačů. O tomto „akustickém čajovém obřadu“ snad někdy příště.