A A A

Poměrně často se poslední dobou ve svém okolí setkávám s dotazy týkajícími se přepisu starých unikátních nahrávek z magnetofonových kazet na kompaktní disk, do počítače či na minidisk. Ať už se jedná o nějaké hudební rarity, které nevyšly digitálně remasterované či vlastní autorské počiny, zcela určitě si zaslouží zajistit delší životnost, než jakou by jim byla schopna zaručit klasická kazeta.

 

Probrat některé základní úkony není jistě od věci už proto, že tento způsob záznamu již postrádá na aktuálnosti a není tedy výjimkou, že je v audiosestavě často pouze "do počtu" a jinak se na něm (a především v něm) ukládá prach. O to důležitější je údržba po delší provozní pauze. 

Naším cílem je získat z kazety co nejvíce informací, které na ni byly zaznamenány (to pochopitelně platí i pro poslech, ale předpokládám, že běžně používaný magnetofon je svým majitelem pečlivě udržovaný). Nevyhneme se samozřejmě některým zkreslením a ztrátám, záleží na stavu nahrávky i přístroje. Úvodem bych rád předeslal možná samozřejmou věc, že z hlediska optimálního přehrání je nejlepší použít ten magnetofon, na kterém byl záznam pořízen (pokud již není ve výrazně horším stavu, než byl původně při nahrávání). A to velmi často platí i v případě, že aktuální přístroj je co do parametrů lepší než původní. Také je vhodné respektovat všechny atributy původního záznamu - u staré nahrávky pořízené s Dolby systémem se může zdát zvuk lepším, není-li tento systém aktivován, ale v takovém případě vzniká nemalé dynamické zkreslení. Lepším řešením je ponechat potlačení šumu aktivní a provést dodatečnou ekvalizaci či korekci, pokud je to nutné. Z tohoto pohledu je menším zlem obdobná situace, kdy dochází k záměně normální (IEC I) a chromdioxidové (IEC II) kazety, nemá-li přístroj automatický přepínač. V tomto případě se nejedná o dynamické, ale pouze amplitudové zkreslení.

 

Přistupme nyní k vlastnímu čištění. Hrubé znečištění (zejména v podobě prachu) lze odstranit například suchým jemným štětečkem (např. na čištění optiky), a to v celém prostoru pro kazetu (včetně vzdálenějších míst, protože jakákoliv zanechaná nečistota se může během přehrávání dostat do styku s páskou).

 

Vlastní mechanika již vyžaduje použití pomocných prostředků, protože pouhé mechanické čištění by nebylo dostatečně účinné. Jako ideální se jeví čistý isoprophyl alcohol, který po odpaření nezanechává stopy, ten je však těžko dostupný. Jako akceptovatelná alternativa se nabízí líh zakoupený v lékárně (nikoliv denaturovaný!), který je dostupnější. Ostatní látky (včetně benzínu) jsou nevhodné, v extrémních případech by mohlo dojít k rozleptání plastových a pryžových částí mechaniky. Čištění provádíme u všech částí, které přicházejí do styku s páskou - tedy hnací mechanismus, vodicí trny, a zejména snímací (respektive kombinovaná) a mazací hlava. Používáme dřevěnou nebo umělohmotnou tyčku s namotanou vatou. V žádném případě nepoužíváme kovové předměty (šroubovák), které by mohly způsobit poškrábání čištěných částí. Vhodné je rovněž demagnetizovat hlavy a všechny kovové díly páskové dráhy (doporučený interval je cca 30 hodin provozu). To lze provést speciálním demagnetizérem nebo v nouzi demagnetizační kazetou. Ačkoliv investice do těchto prostředků se může zdát na první pohled relativně velká, jejich použití má za následek nejen výrazné zlepšení dynamického rozsahu sejmutého signálu, ale také zvýšení životnosti nahrávek, protože zmagnetovaná hlava při každém přehrávání nahrávku částečně smazává a ztrácejí se tak nízkoúrovňové detaily a roste šum.

 

Dalším krokem je nastavení kolmosti hlavy (azimutu), což má často opravdu nezanedbatelný vliv, protože hlavně u spotřební elektroniky se lze setkat s velkým rozptylem tohoto nastavení (zvláště u autoreverzních mechanismů). Kolmost hlavy má vliv zejména na horní mezní kmitočet snímaného signálu a v extrémním případě i na nevyváženost amplitud levého a pravého kanálu. Korektní postup nastavení kolmosti vyžaduje referenční kazetu a měřicí přístroj, ale v našem případě je situace poněkud jiná. Požadujeme totiž co nejlepší přehrání záznamu, který možná nebyl pořízen za ideálních podmínek. To tedy vlastně vyžaduje přehrávací přístroj "rozladit". Abychom jej mohli později vrátit do původního stavu, vytvoříme si nejprve nahrávku s pokud možno velkým obsahem vysokých kmitočtů, kterou budeme při opětovném seřizování považovat za referenční.

 

K nastavení hlavy bez jakéhokoliv vybavení si musíme vystačit s vlastním sluchem. Její správná poloha je ta, kdy je obsah vysokých kmitočtů maximální. Máme-li možnost na zesilovači nastavit monofonní reprodukci, máme práci značně usnadněnou. Při optimálně nastavené snímací hlavě nesmí po přepnutí na mono dojít k poklesu výšek.

 

Krátce se ještě zmíním o magnetorezistivních hlavách, které pracují na jiném principu než klasické, avšak vše, co již bylo řečeno, platí i zde. Protože jsou určeny pouze pro přehrávání, je v jejich blízkosti standardní záznamová hlava (která může být zmagnetována), a tak platí i část týkající se demagnetizace.

 

Pro někoho byl možná popsaný postup naprostou samozřejmostí, někdo ale může být i překvapen, jaký signál je možné z dobře seřízeného přístroje a z kvalitní nahrávky dostat, a to zejména u levnějších sestav či minisystémů, které jsou v tomto ohledu velmi často zanedbávané a již z výroby mívají určitý rozptyl svých parametrů.

« Zpět | Tisk